Život Antonína Dvořáka
Povědomí o něm má snad každý Čech, ale ne zdaleka každý zná přesnou historii a chronografii jeho života. Pojďme si ji tedy osvěžit. Možná se dozvíte i něco nového, o čem jste do teď nevěděli.
Antonín se narodil roku 1841 v Nelahozevsi, obci jen dvacet kilometrů na sever od Prahy do rodiny hostinských a řezníků. Kromě řeznického řemesla se ve Dvořákově rodu geneticky předávala i jiná vloha: nadání k hudbě. „Muziku“ však považovali jen za příjemné zpestření každodenní všednosti a způsob přivýdělku.V hudbě všechny daleko převyšoval, a tak ho otec svěřil nelahozeveskému učiteli a hudebníkovi Josefu Spitzovi, aby synovy vlohy dále rozvíjel. Mladý Dvořák brzy zvládl hru na housle a obveseloval společnost při vesnických tancovačkách.Zanedlouho po ukončení povinné školní docházky vyslal otec mladého Antonína do nedalekých Zlonic, kde měli příbuzné. Dvořák se tak se roku 1853 ve svých dvanácti letech dostal pod dohled zlonického kantora a multiinstrumentalisty Antonína Liehmanna.
Protože se Dvořák mnohem víc než čemukoli jinému věnoval hudbě, stále zaostával ve znalosti němčiny, která byla pro něj jako budoucího živnostníka nepostradatelná. Otec ho proto vyslal na rok do České Kamenice (tehdy Böhmisch Kamnitz s převážně německy hovořícím obyvatelstvem) na „handl“, aby se v jazyce zdokonalil. Zde si Dvořák nejen vylepšil své znalosti jazyka, ale také se věnoval hudbě. Seznámil se totiž s místním regenschorim, Franzem Hankem, který ho nechával hrát při mších na varhany v místním kostele.
Do života vstupoval mladý Dvořák velmi nuzně. Dlouhá léta – až do doby, kdy se oženil – žil u příbuzných a v pronájmech na různých pražských adresách. Nejprve u sestřenice v Dominikánské ulici, později u otcovy nejmladší sestry na Karlově náměstí, asi jeden rok ve Václavské ulici a mezitím bydlel jeden nebo dva roky v podnájmu na Senovážném náměstí. Když opouštěl varhanickou školu, bylo mu necelých osmnáct let a od rodičů již nemohl očekávat finanční podporu, tím spíše, že otcova živnost stále více upadala. Přihlásil se tedy do konkurzu na místo varhaníka v kostele sv. Jindřicha. Z šesti uchazečů sice vyšel jako nejlepší, ale přesto nebyl přijat s odůvodněním na nedostatek praxe.Angažmá v orchestru Prozatímního divadla představovalo pro Dvořáka mimořádnou inspiraci světovou operní literaturou i zatím ojedinělou tvorbou domácí, což mělo zřejmě zásadní vliv na jeho rozhodnutí pokusit se po hudbě komorní a symfonické také o dílo operní. Jako naprosto neznámý a nemajetný skladatel nemohl si dovolit objednat nové libreto, a tak použil starší text, Alfréd Veliký, z pera německého novoromantického básníka Karla Theodora Körnera. Dvořákova operní prvotina Alfred se za autorova života nikdy nehrála. Vzápětí se pustil do druhé opery, Král a uhlíř, kterou po dokončení nabídl Prozatímnímu divadlu k nastudování. Po několika zkouškách mu však byla partitura vrácena jako nehratelná, na což Dvořák reagoval tím, že na stejný text napsal operu zcela novou.
Situace se obrátila počátkem roku 1875. Dvořák se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. K potvrzení o nemajetnosti, které si Dvořák vyžádal na pražském magistrátu, připojil žádost o stipendium, partitury posledních dvou symfonií a dalších skladeb a vše odeslal Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně, kde se o přidělování stipendií rozhodovalo. Byla mu přiznána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu představovalo veliké jmění. Dvořák uspěl i v dalších letech, celkem pětkrát za sebou. V porotě, která o udílení stipendií rozhodovala, také zasedal – počínaje Dvořákovou druhou žádostí – již tehdy slavný Johannes Brahms.Počátkem 80. let Dvořákova hudba pronikla až do tradiční země hostitelů všech hudebních géniů a jednoho z nejvýznačnějších hudebních center, do Anglie. Od Händlových dob se zde udržovala silná tradice v provádění oratorních a kantátových děl a ve chvíli, kdy kultivované londýnské publikum poznalo Stabat mater, bylo rozhodnuto. Dvořák byl pozván do Londýna, což pro jeho celou další kariéru představovalo klíčový moment. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat, a tak byla většina skladatelových cest za kanál La Manche spojena s uvedením nového díla v premiéře. Týká se to především Sedmé symfonie napsané pro Londýn, oratoria Svatá Ludmila pro festival v Leedsu, kantáty Svatební košile a Requiem pro festival v Birminghamu.
Roku 1891 se poprvé objevila nabídka, která měla pro Dvořákův život i tvorbu zásadní důsledky: pozvání do Spojených států amerických. Podnikavá prezidentka Národní hudební konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se rozhodla zvýšit prestiž školy tím, že nabídne post ředitele přední osobnosti evropské hudby. školního roku 1892/93 odplul Dvořák za oceán, kde s jednou přestávkou strávil dva a půl roku. Své pocity a dojmy brzy vtělil do proslulého díla: v lednu 1893 začal skicovat Symfonii č. 9 e moll s podtitulem „Z Nového světa“. V létě odjel Dvořák s rodinou na prázdniny do vesnice Spillville ve státě Iowa, kde dodnes žijí potomci českých emigrantů.Ledvinovou koliku zkomplikovaly nachlazení a chřipka, a tak ošetřující lékař předepsal Dvořákovi klid na lůžku. Pacientův stav se přechodně zlepšil ráno 1. května a skladatel projevil přání usednout s rodinou k nedělnímu obědu. Po polévce se mu však udělalo nevolno a brzy nato ztratil vědomí. Narychlo přivolaný lékař už mohl jen konstatovat smrt, jejíž příčinou byla oficiálně stanovena mozková mrtvice. Podle poznatků moderní medicíny však byla smrt pravděpodobně způsobena plicní embolií, která pacienta postihla po dlouhodobém klidu na lůžku.
Amálie Bobáková
Related Post
Ema Destinnová
Ema Destinnová pravým jménem Emílie Paulina Jindřiška Kittlová, naše nejznámější operní pěvkyně, která by zanedlouho [...]